Zrovna teď se nacházím v perfektním okamžiku. Je sobota večer, jsem na koleji, sama, sedím na posteli, opřená o stěnu, nohy pokrčené a notebook na nich. Začínám být mírně unavená z celodenního sledování Sexu ve městě. Možná proto mi tato chvíle přijde tak dokonalá. Připadám si jako Carrie, novinářka, věčně u počítače, úplně stejná situace, jen cigareta mi chybí k dokonalosti, i když na druhou stranu jsem ráda, že jsem kouřit nikdy nezačala, protože mi to ušetřilo jak hodně trablí, tak i hodně peněz.

No nic, každopádně tak sedím, dávám si pauzu od seriálu a tyto minuty tedy vyplňuji dalším příspěvkem na mé osobní stránky. Kde jsou ty časy, kdy se psalo do novin a do časopisů, dneska si každý může vylít srdce dvěma kliknutím a rázem jeho článek vidí stovky lidí na té zářivé ploché obrazovce.

Musím říct, že jsem nesmírně vděčná za to, že jsem se narodila do této doby. Nejen že móda je naprosto dokonalá, boty jedna báseň a žádné vysoké účesy, ale hlavně žijeme ve světě moderních technologií. Upřímně musím říct, že nechápu, co v minulosti dělali o volných odpoledních. Nedokážu si představit, že bych celý den jen tak seděla u stolu a četla knížku. Navíc večer u svíčky, už tak jsou na tom mé oči velmi bledě, co by si chuděry asi počaly tenkrát?

Jak tak tady sedím a užívám si, do hlavy se mi provrtal ten ošklivý červík, který mi neustále připomíná, že v pondělí zase začne ten hrozný týden, už druhý týden zkouškového. Musím říct, že miluju ten pocit, to, že jsem vysokoškolákem. Chodím do školy, ale celé tři měsíce nemusím nic dělat, nehledě na to, že vstávám o půl deváté a nebydlím s rodiči. Ovšem jakmile skončí Vánoce a všichni doslavíme Silvestra, nastává ten obávaný měsíc, měsíc dokazování toho, že si opravdu zasloužíme pokračování ve studiu a že opravdu stojíme o to posunout se o malý krůček k tomu vysněnému titulu. Opravdu se nemůžu dočkat, až budu sedět v té velké aule a čekat, až přečtou mé jméno a já si slavnostně půjdu pro diplom. Zatím jsem se nerozhodla, kolik času chci ve škole strávit. Na jednu stranu mě to baví a chtěla bych to vydržet co nejdéle, minimálně do magistra, ale na druhou stranu už se nemůžu dočkat, až opustím tohle město, co město, rovnou celou zemi, a začnu zkoumat, co se odehrává v mém vysněném světě.

Už pěknou řádku let mám sen. A u Sexu ve městě se ve mně zase probudil a v posledních dnech nemůžu myslet na nic jiného. Stručně a jednoduše řečeno: Já chci jet do Ameriky! Chci být jako Carrie, procházet New Yorkem na vysokých podpadkách, popíjet drinky s kamarádkami a mluvit o chlapech. Taky se chci podívat na Broadway, muzikály jsou moje věc. A zajet si do Kalifornie, vyfotit si ten nádherný nápis Hollywood, podívat se do fiktivních ateliérových městeček, potkat nějaké slavné osobnosti. Nebo tam pracovat. Můj největší sen je podílet se na tvorbě seriálu, seriálu, který budu milovat spolu s miliony dalších lidí, budu napjatě očekávat další nový díl. A večer po práci přijdu domů do svého bytu, otevřu si plechovku minerálky nebo si uvařím kafe, sednu si do křesla nebo na postel a vrhnu se do psaní. Sepíšu si všechny mé zážitky z uplynulého dne, vypiju čaj, podívám se na pár dílů mého seriálu a večer si obleču krásné šaty, nazuju ty nejlepší boty, učešu se a nalíčím a vyrazím na otvíračku nového klubu spolu se svými přítelkyněmi. A kdo ví na koho tam narazím. Třeba jednou budu mít svého Biga, osudového člověka, který bude stát vždycky při mě a kterému budu moct kdykoliv zavolat a požádat ho o pomoc, radu, nebo prostě jen o jednu žhavou noc.

Co na to říct? Někdy i good girls go bad.

E.