Můj současný svět
Tak už je to nějaký ten pátek (přesněji řečeno to zítra bude čtvrtý pátek), co jsem se naplno zapojila do vysokoškolského života. Teď, po těch čtyřech týdnech, se věci zdají být o stupínek snesitelnějiší.
Už jsem se naučila svůj rozvrh, dokonce jsem byla tak šikovná, že jsem si ho zkopírovala do excelu a proto teď nemusím spoléhat na všemi oblíbený STAG. V prvním týdnu jsem totiž naivně měla rozvrh pouze ve STAGu a jaké bylo mé překvapení (a hlavně zděšení), když jsem ráno před školou najela na stránky Portálu UP a ... stránku nešlo zobrazit. Pak jsem byla nucena zapojit ten hrozný krám v hlavě (mozek) a vzpomínat a vzpomínat, kam že to mám vůbec jít. Abych to ještě upřesnila, ne jen kam mám jít ve smyslu na jaký předmět, ale hlavně kam mám jít alias do jaké budovy-patra-třídy mám jít. No to byly časy, ještě že už jsou za mnou.
Další velmi pozitivní věc je, že jsem se seznámila s pár lidmi, kteří byli tak chytří jako já a dali si stejnou kombinaci oborů, tedy Žurnalistika - Uměnovědná studia. Tím jsem získala mocné spojence, se kterými jsme z počátku hledali výše zminěné věci (třídy atd) a předešla jsem trapným okamžikům, které bych jinak zažila sólo sezením v lavici. (Nevím, jestli je to pochopitelné, ale prostě je to tak, jak to cítím, můj bratr by řekl, že jsem divná, posuďte sami. :) ).
Z učitelů jsem nadšená, z předmětů již méně. Profesoři (magistři, doktoři, vyberte si) jsou zajímaví, vtipní, často mladí a hezcí (mlask). Prostě něco úplně jiného než to, na co jsem byla zvyklá na gymplu. Přednášky vedou zajímavou, mnohdy zábavnou formou, kdy ta hodina a půl uteče jako voda a nakonec zjistím, že jsem si nic nezapsala a u zkoušky budu nahraná (ano, píši o vás doktore Lapčíku a magistře Mencle). Na druhou stranu nás někteří nutí k výuce formou dialogů, což většina třídy úspěšně ignoruje, samozřejmě včetně mě. Úplně se vidím u zkoušky, kdy tam přijdu a dotyčný zkoušející se na mě podívá, v očích otazník, udiveně se mě zeptá, jestli jsem někdy byla na jeho hodině a poprvé uslyší můj hlas. No to bude nadělení, raději na ten leden nemyslet.
Předměty, ajajaj. Ve Zpravodajství nás nutí psát, kdo by to byl na žurnalistice čekal. Docela si na to začínám zvykat, čtvrtek (zadávání úkolu) ale nepatří mezi mé oblíbené dny. Abych se ale nedržela pouze žurnalistiky, v uměnovědách to taky není žádná pohádka. Za prvé máme hudebku. Magistr Přibil si nedokáže připustit, že půlka třídy v životě noty neviděla a hudbu slyšela maximálně v rádiu. Je sice pravda, že vše bereme od základů (noty, stupnice a další nepotřebné věci), ale za to s takovou rychlostí, že si člověk nestíhá ani dělat poznámky, natož si pak něco zapamatovat, a mnohem větší sranda přichází v druhé půlce hodiny, kdy se my, zmatení chudáčci, musíme aktivně dostavit k tabuli a zapisovat ty cisisy v altovém klíči a já nevím co všechno. To pak člověk neví, jestli se má začít smát nebo brečet (většinou jen zírá v němém úžasu).
No a pak tam je Úvod do studia uměnověd. Na první pohled nic složitého, ale zkuste si na jednu takovou hodinu přijít. Asi bychom si měli zvykat na to, že to na vysoké škole není takové, jak jsme byli zvyklí na střední. Učitel větu nezopakuje podruhé, pokud jste si ji nestihli zapsat. A v uměnovědách to platí na sto procent. Já osobně vždy na začátku hodiny nachystám tužku a jak učitelka spustí, napíšu první dvě slova a pak každé další jednou za deset minut, bez jakých koliv souvislostí nebo návazností. Tento předmět pro mě je asi nejsložitější, ke zvládnutí si budu muset pročíst doporučenou literaturu, jejíž seznam jsme samozřejmě zatím nedostali (kam spěchat) a naučit se to z toho. Jak já nemám ráda učení z knih.
Neméně zajímavý je také život na kolejích. Spolubydlící jsou v pohodě, vzájemně si nijak nepřekážíme a sem tam se i zasmějeme. Každý den venku na chodbě probíhá soukromá párty, které se sice neúčastníme, ale jako bychom tam byly, protože ta hudba se nese daleko za hranice dveří. A pokud se ty dveře náhodou otevřou, dovnitř se dostane závan cigaret, raději nemyslet na to, jakého jsou druhu. Jinak se asi nic moc neděje, prostě žijeme, přežíváme, co jiného nám taky zbývá. A už je čas jít spát, ráno na přednášku a pak volný víkend, ve kterém na mě čeká jedna módní přehlídka a spousta nakupování, dva v jednom v Olympii Olomouc. A pokud budu hodně dobrá, celou sobotu zdokumentuju a sesmolím další článek, protože těch není nikdy málo.
E.