Už dlouho jsem se nevyjadřovala k něčemu jinému než ke svým seriálům, už je na čase opět se rozkecat o věcech, které nikoho nezajímají a asi je ani nikdo číst nebude. Ale pro dobro duše tento článek přece jen napíšu.

Tento týden jsem se odstěhovala z kolejí. Díky velké pomoci někde tam se shora jsem dokázala zdolat všechny překážky, které mě dělily od dokončení prvního ročníku vysokoškolského studia. Pořád sice přemýšlím, kde jedna má nejmenovaná kantorka dokázala z mého testu vyplodit 25 bodů, ale samozřejmě se jí ptát nebudu, jen si utřu z čela tu vrstvu potu, setřesu ty kameny ze srdce a půjdu si užívat prázdniny. I když ne tak docela.

Prvák je za mnou, období poznávání nového okolí s ním. Léto není jen čas prázdnin, ale také čas absolvovat první část povinné praxe. Můžu se tedy těšit na týden strávený vstřebáváním novinářského života. Tato první půlka praxe by nemusela být až tolik složitá. Jako na mnoha jiných místech v republice i u nás v Jeseníku vychází regionální týdeník. Když k tomu přidám fakt, že do redakce to mám půl hodinku pěšky, majitel je příbuzný mé bývalé spolužačky a v týdeníku pracuje pár mých přátel, je to celkem jasná volba pro naprostý start. Otázkou stále ještě zůstává, zda o mě bude mít Jesenický týdeník stejný zájem jako já o něj...

Tím, jak jsem přemýšlela nad touto praxí, jsem se pomalu myšlenkami dostala k té druhé, horší části. Náš učitel říkal, že by bylo ideální, kdybychom měli týden v tištěném periodiku a týden v online redakci. Ale jak mám najít ochotnou online profesionální redakci? Nemyslím si, že jsem na takové úrovni, abych mohla zkoušet celorepubliková média jako idnes, novinky a tak. Ale které internetové zpravodajství kromě těchto má tu pravou redakci? Většina ostatních nepořádá schůze, pouze existuje člověk, kterému se pošle článek a ten ho schválí nebo pošle zpátky. Vím, že na tohle přemýšlení mám ještě rok, ale i tak, bylo by uklidňující přijít s nějakým řešením. Má někdo nápad?

Před časem jsem v MF Dnes viděla reklamu na idnes, ve které psali, že máme možnost založit si na stránkách svůj blog. Ano správně, teď už se konečně dostávám k nadpisu celého článku. Jen tak mimochodem jsem se zašla podívat, znáte to, nezávazně obhlédnout situaci. Po jednom kliknutí na mě vyskočly desítky fotografií, a to byli pouze uživatelé, kteří si svůj blog vytvořili v posledních třech dnech. Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že prostě nemáte šanci prosadit se?

Závidím lidem, kteří mají velké sebevědomí. Já jsem spíš taková, že věřím všem kolem, jen ne sobě. Platí to o testech ve škole, platí to i o mých psacích schopnostech. Vždyť i ve svých hodnoceních seriálů pořád melu to samé trochu jinou formou. Proč by měl někdo zájem číst zrovna moje články, moje názory? Když jsou desítky či dokonce stovky jiných lidí, kteří mají také svůj názor a nebojí se ho veřejně publikovat. V posledních letech se s blogy roztrhl pytel. Svoboda slova asi vládne, minimálně v neoficiální i komornější společnosti. Ale přiznejme si to, kolik z nás se zajímá o cizí názor, pokud se nějak nedotýká nás samých?

Jistě, nemůžu mluvit za všechny, z vlastní zkušenosti ale vím, že zoufale toužím po tom, aby moje stránky měly slušnou návštěvnost, i když tam dávám jednu kravinu větší než druhou a většina z vás si jistě myslí, jaký jsem šílenec, když sleduju všechno to, co sleduju. Vždycky doufám, že si někdo přečte nějaký můj článek a ten v něm vyvolá touhu napsat svůj, ať již pozitivní, či negativní, názor na moje myšlenkové pochody. A jak to dopadá? Ve svých 120 příspěvcích mám celkem 3 komentáře. A ani se tomu nedivím. Vždyť koho zajímá, co si myslím? Můj blog není okno do světa. Za ten rok, který ho vedu, jsem si uvědomila, že je to spíš můj osobní deníček, který mi pomáhá nezapomenout to, co se mi líbilo, ale tím, kolik toho pořád přibývá, na to prostě v hlavně není místo. Tedy jedině já se k mým přízpěvkům budu vracet a po letech si číst své myšlenkové pochody.

Ale jak řekla Betty Suarez: ,,Stačí mi, když svým blogem inspiruju alespoň jednoho člověka.'' Ale proč bych tím člověkem nemohla být já sama? Smysl blogu není zaujmout ostatní, ale je to spíš určitý druh relaxace se smyslem dát sobě klid. A to u mě můj blog plní. Takže budu pokračovat ve svých dokola opakovaných frázích typu 'Proč jsou ty postavy tak natvrdlé'. A komu se to nelíbí, tak ať to nečte. Já to přežiju. A pokud někoho seriál zaujme nebo odpudí na základě mého textu? Svěřte se, budu jedině ráda.

E.
(2:46 ráno, ale bez kapky alkoholu ;) )